Informace o osobnosti Máte zájem o doménu OSOBNOST.CZ? Klikněte na zde
Seznam osobností
   A   B   C   D   E   F   G   H 
 I   J   K   L   M   N   O   P   Q 
 R   S   T   U   V   W   X   Y   Z 
Seznam skupin (vše)
 #   A   B   C   D   E   F   G   H 
 I   J   K   L   M   N   O   P   Q 
 R   S   T   U   V   W   X   Y   Z 
Google
Rychlé hledání


Profese














Aktuality

4.12.2005 - Update systému B-Byte

7.11.2005 - Revize systému

4.9.2005 - První 100 osobností

1.7.2005 - Přechod na B-Byte

31.5.2005 - Zpřístupnění veřejnosti

13.5.2005 - Spuštění testovacího provozu stránek

Odkazy
Prostějov - Informační portál
Upozornění
Na stránkách se neustále pracuje!
Chcete mail?

Nabízíme vám možnost získat
e-mailovou schránku vasejmeno@osobnost.cz

Pokud máte zájem, klikněte zde

Sháníte informace?

Zajímá vás osobnost, hudební skupina nebo album?

Napište nám její jméno
a my informace seženeme!

(např: Bruce Willis, Chinaski)





Alessandro Volta
(18. únor 1745 - 5. březen 1927)
italský fyzik
Zařazení: fyzik
Biografie

Voltova rodina žila v severoitalském městečku Como, které leží přibližně čtyři desítky kilometrů od Milána, už asi šest generací a postupně se zde zařadila mezi nejváženější rodiny. Občany nadmíru zbožné, neboť Giovanni, dědeček později slavného Alessandra Volty, určil třem ze čtyř svých synů církevní dráhu. Jeden z nich, Filippo, otec proslulého učence, působil dokonce řadu let v jezuitském řádu. A právě tento pohledný, vzdělaný, ale trošku lehkomyslný muž se dopustil nebývalé troufalosti. Jako jezuitský inspektor navštívil jeden lombardský ženský klášter, kde se setkal s krásnou devatenáctiletou chovankou Marií Magdalénou a oba se do sebe zamilovali. A to tak silně, že Filippo krasavici dokonce unesl a posléze se s ní nechal i tajně oddat. Tímto činem způsobil nebývalé těžkosti nejenom sobě (propuštění z jezuitského řádu bylo totiž nesmírně složité), ale i oběma rodinám, zvlášť když Magdaléna Inzaghi byla navíc hraběcí dcerou a šlechta tenkrát takovéto romantické skandály jen tak lehce neodpouštěla.

Není proto divu, že manželé Filippo a Magdaléna byli zprvu odkázáni jen sami na sebe. Starostí měli ažaž, neboť měli celkem sedm dětí: tři dcery a čtyři syny, z nichž nejmladší byl právě Alessandro Guiseppe Antonio Anastasio. Rodiče mu říkali zkráceně Sandro. Záhy ho svěřili do opatrování jedné vesnické chůvy. Když bylo chlapci sedm, zemřel mu otec. Pozval si ho k sobě strýc Alessandro, který se postaral o jeho vzdělání v jezuitské škole a církevním semináři. Bystrý a hloubavý mladík získal dobré klasické vzdělání, uměl latinsky a francouzsky a zprvu se zaměřoval na literaturu. Avšak brzy se jeho zájem obrátil k přírodním vědám, zejména k fyzice. Už ve dvaceti letech, ještě jako student, vydal svou první vědeckou práci O přitažlivé síle ohně elektrického a jevech s tím souvisejících.

V devětadvaceti letech nastoupil jako učitel fyziky na gymnázium v Como a již za rok přišel se svým prvním vynálezem. Byl to tzv. elektrofor, přístroj, jímž bylo možné bez tření nahromadit libovolně velký náboj. A protože o tehdy módní experimenty s "elektrikou" se zajímali i zvědaví a po novotách toužící bohatí neodborníci, jeden nadšený hrabě věnoval mladému učiteli dokonce peníze na vybavení školního fyzikálního kabinetu. Za pět let, roku 1779, se už Volta stal univerzitním profesorem v Pavii, kde působil například i význačný biolog Spallanzani. Novopečený fyzik se zde výborně uvedl, protože jeho zajímavé přednášky doplňované různými pokusy se posluchačům velice líbily.

Kromě toho však Volta pokračoval i ve své vynálezecké činnosti. Roku 1782 zkonstruoval nezávisle na petrohradském vědci Richmannovi ze dvou slaměných stébel "elektroměr", který spojil se dvěma kovovými deskami oddělenými od sebe tenkou vrstvou laku (byl to jakýsi první kondenzátor), jímž se dalo vcelku dobře měřit elektrické napětí. To už se stával proslulým učencem, se kterým se rádi seznamovali i význační vědci v zahraničí. Na svých cestách po Švýcarsku se seznámil s filozofem Voltairem, v Paříži s matematikem a fyzikem Laplacem a chemikem Lavoisierem, v Anglii s přírodovědcem Priestleym, pobýval také v Německu a roku 1782 dokonce v slovenské báňské akademii v Banské Bystrici. Postupně se mu dostávalo i oficiálního uznání, neboť byl zvolen členem několika vědeckých společností a roku 1791 i členem nejprestižnější vědecké instituce té doby, londýnské Královské společnosti.

Právě v tomto roce vydal boloňský profesor lékařství Galvani důležitý spis O elektrických silách, v němž shromáždil své mnohaleté pokusy s žabími stehýnky a elektřinou. Na základě těchto výsledků a pod dojmem pozorování elektrických rejnoků usoudil, že patrně objevil tzv. živočišnou elektřinu, která se pak stala pro mnoho učenců doslova vědeckým dobovým hitem. Voltu Galvaniho práce také zaujala, ale nehonil se bezhlavě za shromažďováním důkazů, že tajemná živočišná elektřina může existovat, jako to dělali ostatní. Na Galvaniho experimenty sice také navázal, dokonce je i opakoval, avšak zdroj elektrického proudu nehledal ve zvířecí elektřině, ale v kovech, jež se při pokusech používaly. K záškubům žabích stehýnek totiž docházelo tehdy, jakmile se jich současně dotkl na jedné straně železem a na druhé měděným drátem a vytvořil elektrický obvod, v němž pak vznikalo elektrické napětí.

Když pak Volta svá zjištění o "kovové elektřině" (jak ji nazval) roku 1792 zveřejnil, popudil Galvaniho natolik, že rozhořčený profesor lékařství vzápětí sestrojil obvod bez kovů, pouze z živočišných tkání, aby kritikovi dokázal, že nemá pravdu. Jenomže Volta byl fyzik a zajímaly ho především fyzikální jevy, a proto volil jiný postup, který se nakonec ukázal správnější. Pustil se do zjišťování elektrické vodivosti různých nerostů a kovů. Nejprve je zkoumal žabími stehýnky (která byla na elektrická podráždění zvlášť citlivá), a potom i jazykem, který mu sloužil též jako vodič, což pocítil okamžitě, jakmile k němu přiložila dva různé kovy, která se navzájem dotýkaly.

Tímto způsobem rozdělil vodiče do dvou skupin: kovy a nerosty nazval vodiči 1. třídy a kapaliny (i jazyk a žabí stehýnka byly vlhké), jimiž elektrický proud procházel, pojmenoval vodiči 2. třídy. To už ale zcela upustil od pokusů s živočichy a věděl, že nepřetržitý proud může získat pouze spojením vodičů obou skupin, tedy tříd. Posléze se mu podařilo získat elektřinu tím, že ponořil do tekutiny dva různé kovy, a také tak, že mezi kovy vložil kousek navlhčené plstě nebo papíru. Tak vznikl první elektrický článek. Později sériovým spojením těchto článků sestrojil i galvanickou baterii, o níž podal zprávu roku 1800 do Londýna. Byla nazvána Voltův sloup. Tvořily ho jednotlivé články se zinkovými a měděnými kotoučky oddělené od sebe suknem navlhčeným slanou nebo okyselenou vodou. Byl to vynález prvního trvalého zdroje proudu, který ho také nejvíce proslavil, a to nejenom mezi vědci, ale i na veřejnosti.

Volta si byl vědom významu své práce, a proto napsal dopis Napoleonu Bonapartovi, tehdy prvnímu konzulovi. "Přístroj, který vás nepochybně uvede v údiv, není nic jiného, než několik drobných vodičů kladených na sebe zvláštním způsobem. Vezměte, Sire, třicet, čtyřicet nebo šedesát kousků mědi a na každý ten kousek položte zinkový plíšek. A mezi každý z těch párů vložte namočenou kůži. A toto je vlastně můj nový přístroj." Napoleon zaujat tak podivnou "hračkou" pozval Voltu k audienci, na níž Ital svůj vynález k plné spokojenosti přihlížejících předvedl. Roku 1801 ho Napoleon odměnil cenou 200 000 franků. Ocenění se mu dostalo i od akademické instituce Institut de France - stal se jejím členem.

Zpráva o Voltově zdroji napětí se rychle šířila Evropou. Již šest týdnů po tom, co psal Volta londýnské Královské akademii, W. Nicholson sloup sestavil a rozkládal jím vodu. Záhy H. Davy ukázal, že při rozkladu vody vzniká dvakrát větší objem vodíku než kyslíku, v roce 1808 Davy získal pomocí 2 000 Voltových článků tak velké napětí, že vytvořil elektrický oblouk. Volta samozřejmě své zařízení dále zdokonaloval. Především hledal takovou dvojici kovů, která by ve vodivém prostředí dávala největší napětí. Tím vznikla Voltova řada kovů, které dávají různé potenciály vůči nulovému potenciálu vodíkové elektrodě:

Kombinací různých látek (také uhlíku) vznikaly později již velmi podobné galvanické články (Leclanchéův, Daniellův, Grenetův aj.). Sám Volta však proslulý sloup nahradil tzv. korunou nádob (Couronne de Tasses), Alessandro Volta tím, že ukázal cestu ke zdrojům napětí, položil základy k elektrochemii. S dokonalejšími chemickými zdroji napětí dělal o 30 let později své pokusy M. Faraday, objevitel elektromagnetické indukce.

Volta po těchto oceněních chtěl roku 1804 z rodinných důvodů (měl tři malé syny) odejít do penze, ale Napoleon mu to nedovolil. Osvobodil ho od všech přenášek, ale na univerzitě musel zůstat. Navíc svého oblíbence povýšil na hraběte a později ho jmenoval ještě senátorem v Lombardii. Štěstěna Voltu neopustila kupodivu ani po Napoleonově pádu, kdy se vlády na severoitalským územím ujal rakouský císař František II. I ten na Napoleonem hýčkaného slavného fyzika nezanevřel, naopak, jmenoval ho děkanem filozofické fakulty v Pavii. Teprve roku 1819 odešel Volta konečně do výslužby. Uchýlil se do rodného Como a 5. března 1827 zemřel.

Zdroje
Magda Vlachová - vedci.wz.cz
. . . : : :    (C) 2005 technická správa a funkční webdesign: Webdesign Atomio Web s.r.o.      B-Byte Engine    : : : . . .