Čingischán, vlastním jménem Temüdžin, se stal zakladatelem mongolské velkoříše. Byl synem mongolského kmenového vůdce Jesügeje-Bagatura z rodu Bordžiginů z kmene Nirun. Narodil se někdy mezi lety 1152 až 1162 (Ottův slovník udává 26. ledna 1155) v Deliun-Boldachu na území dnešního Burjatska.

Když byl mladý, byl při jednom z nájezdů nepřátelských kmenů zajat a aby nemohl utéci, dostal kolem krku dřevěný obojek. Časem však z tohoto extrémně bezmocného, negramotného zajatce v primitivní, neúrodné zemi vyrostl nejmocnější člověk na světě.

Po smrti otce otravou se stal roku 1171 nejvyšším vůdcem chamagských Mongolů. Ovšem ze 40 000 rodin věrných jeho otci mu jich zbyly pouhé 3000. Postupně si však získal podporu kmenových vůdců pomocí klasického středověkého nástroje, tedy bratrovražedných bojů.

1181 byl poprvé zvolen chánem a obdržel čestný titul Čingis (vládce vesmíru). Volbu uznali Kerejtové, narazila však na odpor samotných Mongolů, z nichž většina se soustředila kolem Džamuchy. Po vítězství nad Merkity 1185 však jeho moc dále rostla a 1189 byl zvolen chánem Chamagů. 1196 dosadil vypuzeného kerajtského chána Torgula (Ovangchana), pojal jeho dceru za manželku a společně s ním si podmaňoval další nepřátelské mongolské kmeny. Pak však mezi nimi vyrostl spor a Torgul byl mezi řekami Ononem a Kerlonem poražen a 1203 zabit. Čingischán se pak stal postupně pánem téměř celého Mongolska a Všechny poražené nepřátele nechal uvařit zaživa v 70 kotlích.

Roku 1206 při velkém churalu (sněmu) sjednocených kmenů na březích řeky Onon byl Temüdžin opět zvolen chánem a byl potvrzen jeho titul Čingischán. Též si zvolil sídelní město, starobylé Hoeiho na Karakorum. Zároveň bylo vybráno jméno pro nově utvořený kmenový svaz podle Mongolů. Jádro tvořili jeho věrní stoupenci.

V následujících dvaceti letech vybudoval přísně organizovaný státní útvar a základ tvořila téměř naprostá militarizace společenského života.

Obyvatelstvo bylo rozděleno do tří velkých regionálních skupin - východní, západní a centrální tumen (později jich bylo šest). Tumeny se dělily na menší územní jednotky.

Již roku 1207 zahájil dobyvačné války proti sousedům. Dosahoval úspěchů díky své výborné armádě, která se vyznačovala železnou kázní, dobrou organizací a vynikající pohyblivostí. Jeho nájezdy byly provázeny děsivým ničením a pustošením krajin, hromadným vražděním civilního obyvatelstva i válečných zajatců nebo bylo obyvatelstvo prodáváno do otroctví.

V letech 1207 až 1210 vytáhl proti Tangutům, dokázal si podrobit Kirgizy, Uigury, Karluky, také barbarské turecké kmeny včetně těch, které obývaly lesnatou jižní Sibiř. 1211 zahájil tažení proti severní Číně, kde se dosud rozkládala džürčenská říše Ťin. Překročil čínskou zeď, 1212 rozbořil a dobyl hlavní město Yenking (dnešní Peking), 1213 už bylo v jeho moci 90 měst a do roku 1215 si podrobil celou Čínu i Koreu. Pak zamířil na západ a postupně dobyl se svým vojevůdcem Džebe Nojonou karakitanský chanát ve východním Turkestánu (1218) a zmocnili se celé oblasti až po Syrdarju. O rok později Turci přepadli a oloupili na hranicích chovárezmské říše poblíž města Otrar karavanu z Mongolska a zabili všech 450 kupců, z nichž většinu tvořili muslimové. Pomsta Čingischána na sebe nenechala dlouho čekat a vytáhl se čtyřmi vojsky na říši Chovárezmů v čele s MuhammademII. Kotbeddínem, která se rozprostírala se mezi Kaspickým mořem a Indem. Roku 1220 udělal s jeho říší konec. S nejsilnějším vojskem pak táhl na Bocháru. Tu dobyl, dále ovládl Samarkand, Transoxanii, o rok později překročil Amurdarju a dobyl Merv, Níšápur a východní Írán. Jeho moc tehdy sahala až k Dněpru. Pak oddíly Mongolů obešly na jihu Kaspické moře a přes Ázerbajdžán, Gruzii a severní Kavkaz vtrhli do jihoruských stepí, kde porazily Polovce a na Krymu se zmocnily města Sudaku. Roku 1223 dokázaly porazit vojska ruských knížat na řece Kalce u Azovského moře, pak se vrátily do Asie. Roku 1224 tak Čingischán ovládal celou Střední Asii. Sám Čingischán velel nájezdům do Afghánistánu a severní Indie, zatímco jiná jeho vojska útočila na Rusko.

Poté se vrátil do mongolské stepi, chtěl ještě jednou táhnout do Číny, ale zemřel 25. srpna 1227 (Ottův slovník uvádí 18. srpna) při obléhání hlavního města tangutské říše. Nojani však jeho smrt zatajili a donutili hlavní město se vzdát. Vítězství nad Tanguty mongolskou říši zachránilo před těžkou hospodářskou krizí a zajistilo jí pevnou vládu nad oblastí.

Byl pochován dle svého přání na návrší pod velikým stromem při pramenech Ononu. Všichni, kdo potkali pohřební průvod, byli usmrceni.

Ještě před smrtí rozdělil svou říši mezi své čtyři syny, ale de facto se stal jediným vládcem jeho nejstarší syn Ogotaj, který se stal vynikajícím válečníkem a byl také jmenován velkým chánem. Dostal se až do střední Evropy a vytvořil tak v následujících desetiletích nejmocnější říši tehdejšího světa.

Podle tradice je Čingischánovi připisována sbírka zákonů Jaza (mongolsky Tundžin - tj. střez se a správně věz!) a sbírka výroků Bilig.